Jak začínali podnikat úspěšní? Poučte se z jejich chyb!
Učený z nebe nespadl a neštěstí bohužel nechodí po horách, ale po lidech. I tak lze ve zkratce charakterizovat nepříliš úspěšné podnikatelské příběhy, jejichž konec je mnohdy často nejasný. Pokud se chcete do podnikatelského světa sami vrhnout, zkuste se vyvarovat základním chybám, které jsme si popsali v jednom z předchozích článků, a nechte se inspirovat následujícími 3 příběhy podnikatelů, kteří se sami s podnikatelskými chybami potýkali, a přesto se dokázali vypracovat tam, kde dnes jsou!
Martina Novotná, vedoucí reklamní agentury
Původně začínala jako prodejkyně kosmetik a výživových doplňků jedné známé zahraniční firmy. Odsud se propracovala až do funkce finančního makléře. I přesto, že jí komunikace s lidmi bavila a naplňovala, ve skrytu duše tušila, že nedělá úplně to, co si vždycky přála. Spálila proto mosty a po ukončení vysoké školy začala působit v reklamní agentuře. Čas a touha po vlastním projektu jí donutili založit si agenturu vlastní. Protože ovšem neměla dost finančních prostředků, požádala rodiče, aby si na její podnikání vzali půjčku ve výši 300 000 tisíc korun. A to byla jedna ze základních chyb, které dodnes lituje: „Vím, že bych se už nikdy do samostatného podnikání bez vlastních finančních prostředků nepustila. První rok a půl byl docela krizový. Obchodům se nedařilo, zakázky prakticky neexistovaly. Rodiče za mě dokonce museli platit několik měsíců pravidelné splátky. Zhruba po tom roce a půl se stav změnil a firma si na sebe dokázala vydělat. Půjčku jsem splatila zhruba za další rok a dnes se jim snažím vyhýbat obřím obloukem.“
Lukáš Kohér, šéfkuchař restaurace oceněné Michelinskou hvězdou
„Sen o vlastní restauraci jsem měl již od malička. Rád jsem se motal kolem mamky v kuchyni, rád jsem ochutnával tradiční česká i zahraniční jídla. Proto bylo zcela pochopitelné, že jsem šel studovat na kuchaře. Po studiích a několika zahraničních kuchařských kurzech, jsem se domluvil se stejně zapáleným bratrem, že zkusíme otevřít netradiční restauraci a rozvíříme tak české gastro vody. To jsem ovšem netušil, že přizvat do podnikání bratra – vlastní krev mi v průběhu let málem zlomí vaz. Vše se dálo být naprosto ideální. Do doby, než jsme začali řešit dědictví po zesnulém otci. Bratr se změnil v mamonáře a dá se říct, že nás dědictví nemilosrdně rozdělilo. Naše podnikatelské cesty se rozešly. Já mu musel vyplatit polovinu podílu z naší – do této doby společné – restaurace a byl jsem prakticky na mizině. Dlouho mi trvalo, než jsem se z tohoto finančního, ale zejména emocionálního šoku dostal. Dnes vím, že bych do podnikání nepřizval rodinu ani přátelé. Nedělá to dobrotu.“
Martina Hořejší, majitelka obchodu s dámskou konfekcí
„Milovala jsem šaty, jejich navrhování i nošení. Proto jsem si po studiu módní návrhářky založila vlastní studio, kde jsem navrhovala a šila šaty na zakázku. Poptávka, stejně jako vnitřnínutnost expanze mě donutila opustit Českou republiku a vycestovat za zajímavou příležitostí do Dubaje. Prvotní vzpomínky na Dubaj jsou překrásné. Zhruba po roce mi zde ale začalo něco chybět. Byly to nejen zakázky, jichž najednou rapidně ubývalo, ale také české tradice, náš nenucený temperament a pohodová atmosféra, která mi začala scházet čím dál tím víc. Vnitřně jsem se neuměla ztotožnit s místní kulturou, což se nepochybně projevilo také v mých návrzích, jež najednou „nešly na odbyt“. Po návratu do ČR jsem posbírala ztracenou odvahu a inspiraci a otevřela si několik menších obchůdků se stylovou dámskou konfekcí. V zahraničí jsem se naučila, že pýcha předchází pád, ale také to, že nemůžu mít všechno.“
